K problematice státního občanství a opce mezi Česko-Slovenskou republikou a Německem v roce 1938

Dne 30. září 1938 čs. vláda přijala Mnichovskou dohodu o odstoupení československého pohraničí, ve kterém převažuje německé obyvatelstvo, vnucenou Německem a Itálií, a dále spojeneckými vládami Francie a Velké Británie.

Ultimátum přednesla i polská vláda, která po čs. straně požadovala odstoupení značné části Těšínska, části Oravy, Spiše, Kysuc a Šariš. K dalším územním ztrátám Československa došlo začátkem listopadu 1938, kdy ve Vídni skončila arbitrážní jednání o československo-maďarské hranici, na jejichž základě muselo Československo odstoupit část jižního a východního Slovenska a téměř polovinu Podkarpatské RusiMaďarsku. Celkové ztráty pomnichovského Československa tak činily 41 098 km² a 4 879 000 obyvatel.[1]

V případě českých zemí byly statisíce obyvatel československé národnosti z odstoupených částí země vyhnány ze svých domovů do vnitrozemí Čech a Moravy. Mnoho jich však v pohraničí zůstalo. Jednalo se především o občany smíšených rodin, kvalifikované odborníky z oblasti průmyslu a v neposlední řadě o obyvatele čistě českých obcí i celých českých oblastí, které Německo proti samotnému duchu Mnichovské dohody okupovalo.[2]

Vedle celé řady hospodářských problémů bylo nutné co nejdříve vyřešit i otázky týkající se vzájemného občanství obyvatel obou národností obsazeného území. Výsledkem byla „Smlouva mezi Česko-Slovenskou republikou a Německou říši o otázkách státního občanství a opce“ podepsaná v Berlíně dne 20. listopadu 1938.[3]Smlouva obsahuje celkem 14 paragrafů, vždy dělených do několika odstavců.

Na úvod je nutné vysvětlení několika základních pojmů. Smlouva se týká úpravy „československých státních občanů“ a „státních příslušníků německých“, resp. „československého státního občanství“ a „německé státní příslušnosti“ navzájem. První pojem odpovídá druhému a naopak. Německý právní řád totiž odlišoval státní příslušnost od státního občanství. Zákon o říšském (státním) občanství z roku 1935 vnímá za německé státní příslušníky pouze ty osoby, které jsou Říši zvláště zavázané za poskytovanou ochranu. Naproti tomu hlavní politická a ostatní práva jsou vysloveně spojována pouze s říšským občanstvím. Občanem Říše pak podle tohoto zákona mohl být navíc pouze Němec či jiný státní příslušník s „příbuznou krví“.[4]

Podmínky nabytí německé státní příslušnosti bývalých československých státních občanů upravuje ve smlouvě o otázkách československého[5] a německého občanství a opce § 1:

„Českoslovenští státní občané, kteří měli 10. října 1938 své bydliště v některé obci připojené k Německé říši, nabývají s účinkem od 10. října 1938 německé státní příslušnosti, pozbývajíce zároveň československého státního občanství, jestliže:

a)se narodili před 1. lednem 1910 na území připojeném k Německé říši

nebo

b)pozbyli německé státní příslušnosti dnem 10. ledna 1920

nebo

c)jsou dětmi nebo vnuky osoby, u které jsou splněny podmínky písmena a) nebo b)

nebo

d)jsou manželkami osob, u který jsou splněny podmínky písmena a), b) nebo c).

Českoslovenští státní občané německé národnosti, kteří měli 10. října 1938 své bydliště mimo bývalé československé státní území, nabývají s účinkem od 10. října 1938 německé státní příslušnosti, pozbývajíce zároveň československého státního občanství, jestliže měli 10. října 1938 domovské právo v některé obci připojené k Německé říši.“[6]

Ve smlouvě se v § 2 nadále uvádí, že „československá vláda může do 10. července 1939 žádati, aby osoby německé národnosti, které v době, kdy tato smlouva nabude účinnosti, jsou československými státními občany a od 1. ledna 1910 se přestěhovaly na nynější území československé republiky, jakož i jejich potomci, opustili Československou republiku ve lhůtě 3 měsíců. Tyto osoby tím pozbývají československého státního občanství; německá vláda je přijme na své území.“ Toto ustanovení však neplatilo pro osoby, které nabyly československého státního občanství po 30. lednu 1933 a až do té doby byly německými nebo rakouskými státními příslušníky. Naproti tomu německá vláda mohla obdobně do stejného termínu žádat, aby osoby neněmecké národnosti, které zůstávaly československými státními příslušníky a ve stejném duchu pobývaly na území připojeném k Německé říši, opustili ve shodné lhůtě 3 měsíců toto území, načež byla čs. strana povinna tyto příslušníky přijmout.[7]

Následující paragrafy již řeší modality samotné opce: „Osoby neněmecké národnosti, která podle ustanovení § 1 nabývají německé státní příslušnosti, mohou do 29. března 1939 optovati pro československé státní občanství… Příslušníci německé národnosti, kteří zůstávají československými státními občany, mohou do 29. března 1939 optovati pro německou státní příslušnost.“ V druhém citovaném případě nařízení neplatilo opět pro osoby, které nabyly československé státní občanství po 30. lednu 1933 a až do té doby byly německými nebo rakouskými státními příslušníky.[8]

Opce se podle bydliště žadatele uplatňovala v Česko-Slovensku u Ministerstva vnitra v Praze, mimo území republiku u příslušného zastupitelského úřadu. Obdobně v německém případě u příslušného nižšího správního úřadu nebo německého konzulátu. Podpis na opčním prohlášení přitom muselbýt ověřen zastupitelským úřadem státu, pro který žadatel optoval, soudem nebo notářem, přičemž tento úkon neměl být zpoplatňován. Po přezkoumání splnění všech podmínek měl příslušný úřad daného státu vydat optantovi neprodleně opční prohlášení a zpravit o tom úřad druhou vládou určený.[9] K podání opčního prohlášení byl oprávněn pouze ten, kdo dosáhl 18. roku věku.[10]

Toto jsou tedy „litery zákona“, ovšem v praxi vše probíhalo poněkud odlišněji. Především z německé strany bylo získávání opce pro československé státní občanství všemožně stěžováno. Českým občanům bylo nejvíce bráněno v přechodu státní hranice pro podání žádosti o opci u čs. úřadu, o čemž svědčí vzpomínky pamětníků, zápisy v obecních kronikách, ale především zachovalá hlášení a stížnosti jednotlivých úřadů či bezpečnostních sborů.

Dle sčítání obyvatel ze dne 17. května 1939 žilo na území říšské župy Sudety o rozloze 22 608 km² 2 943 187 obyvatel, z toho bylo 2 640 410 Němců (2 622 654 říšských občanů), údajně 291 000 Čechů a 174 150 Čechů s říšským státním občanstvím. Nutno podotknout, že z oněch 174 150 Čechů představovala drtivá většina 130 658 osob – Čechy žijící v opavském vládním okrese, kde byl zakotven poměrně úzký a specifický vztah k domácímu slezskému prostředí.[11] Naopak zcela odlišná situace panovala ve zbylých dvou vládních okresech říšské župy Sudety, a sice ve vládním okrese chebském (sídlo v Karlových Varech) a ústeckém. Zde se k říšskému občanství přihlásilo jen 36 456, resp. 7 036 Čechů.

Po okupaci zbytku okleštěné republiky německou armádou dne 15. března 1939 vydal Adolf Hitler výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava, ve kterém byla mimo jiné upravena i otázka státního občanství. V článku 2 stojí konkrétně: „(1) Obyvatelé protektorátu, kteří jsou příslušníky německého národa, stávají se německými státními příslušníky a podle předpisu zákona o říšských občanech z 15. září 1935 (Říš. Zák. I., str. 1146) říšskými občany. Pro ně platí tudíž také ustanovení na ochranu německé krve a německé cti. Podléhají německé soudní pravomoci. (2) Ostatní obyvatelé Čech a Moravy stávají se státními příslušníky Protektorátu Čechy a Morava.“[12]

Problematika opce a státního občanství v župě Sudety a Protektorátu Čechy a Morava je zajímavá ještě z jednoho hlediska. Totiž Češi žijící v Protektorátu a čeští optanti z říšské župy Sudety nebyli povinni, na rozdíl od mnoha jiných Němci okupovaných národů, sloužit v řadách německé armády a SS. Nedůvěra říšského kancléře Adolfa Hitlera k českému národu byla dokonce natolik silná, že pod dojmem nedávné existence československých legií, utvoření českých vojenských jednotek výslovně vylučoval. Prvně tak učinil záhy po rozpuštění bývalé čs. armády po zřízení Protektorátu 15. března 1939, kdy vydal dílčí rozkaz v tom smyslu, že žádný Čech nemusí sloužit v řadách německé armády. V různých variacích pak toto nařízení opakoval během války ještě několikrát.[13] V poválečných výpovědích se bývalý státní tajemník K. H. Frank několikrát zmínil o neúspěšných snahách českých kolaborantských představitelů zřídit české vojenské oddíly, které by se zbraní v ruce bojovali na straně nacistického Německa: „Z české strany bylo průběhem let učiněno několik nabídek úřadu říšského protektora, jejichž účelem bylo vytvoření českých uniformovaných vojenských svazů a jejich nasazení na frontě.“ V tomto směru K. H. Frak hovoří nejprve o aktivitě přívrženců bývalého gen. Gajdy, příslušnících českého. nacionalistického hnutí Vlajka nebo aktivitě bývalého gen. četnictva Otty Bláhy, který usiloval o vytvoření podobných svazů, jehož základem by byly nacisticky smýšlející příslušníci českého četnictva. „V roce 1943 jednal se mnou Emanuel Moravec a v jedné rozmluvě se mne pokoušel přesvědčit, že by bylo bezpodmínečně nutné, aby i české oddíly byly nasazeny na frontě, neboť všechny ostatní národy rovněž bojují za novou Evropu pod vedením říše buď u vojska, nebo u vojenských SS… Přes různé pokusy branné moci a zbraní SS postaviti v německé branné moci české dobrovolnické svazy a přes české nabídky vycvičení a nasazení v boji, byl striktně dodržován během války několikrát opakovaný rozkaz říšského kancléře: ″V boji proti nepříteli říše nebude žádný Čech bojovat se zbraní v ruce…″, ″Žádná česká matka nepotřebuje plakati pro svého syna padlého v boji...″[14]

V uváděné problematice tak výjimku potvrzující pravidlo představovala pouze existence známého vládního vojska, které bylo složeno z 12 praporů po zřízení Protektorátu Čechy a Morava k „udržení vnitřní bezpečnosti a pořádku a k ochraně státního prezidenta“. Hlavní smysl zřízení této jednotky ale spočíval především ve vytvoření veřejného zdání určité vnitřní samostatnosti Protektorátu a také v omezení odbojové aktivity čerstvě propuštěných vojáků likvidované čs. armády. Právě zvýšená odbojová činnost jeho příslušníků však vedla na sklonku války k převelení vládního vojska z Protektorátu na sever Itálie, kde však jeho příslušníci houfně přeházeli na stranu partizánské rezistence. Jediný prapor setrvávající v Praze se pak významně podílel na pražském protiněmeckém povstání v květnu 1945.

Z výše uvedeného vyplývá, že v řadách německé armády či zbraní SS mohli sloužit pouze ti Češi, kteří získali říšskou státní příslušnost nebo se přihlásili k německé národnosti (v případě sudetské župy) nebo se přihlásili k německé národnosti a následně získali říšskou státní příslušnost (v případě Protektorátu).

Závěrem je nutné konstatovat, že výše nastíněná problematika dnes představuje pouze dílčí část zkoumaného vývoje česko-německých vztahů v soudobých dějinách, ovšem část, kterou bychom neměli podceňovat. Zmiňované události v předvečer 2. světové války se dotkly značného množství lidí, kteří se mnohdy ze dne na den stali občany zcela jiného, pro ně nepřátelského, státu. Nelze ani opomenout složitý vývoj událostí záhy po ukončení války v roce 1945, kdy bylo na mnoho Čechů, kteří zůstali v roce 1938 na okupovaném území, nahlíženo s nedůvěrou. Je nutné si však uvědomit, že tito lidé se k německé státní příslušnosti zpravidla nehlásili se zištnými záměry (např. větší mzdy), ale mnohdy k tomu byli neprávem přinuceni nebo je k tomu donutily čistě existenční důvody a jiné závažné okolnosti – ty však po válce nebyly a mnohdy ani nechtěly být zkoumány…

[1] František ČAPKA: Dějiny zemí koruny české v datech, Praha 2010, s. 683.
[2] Na území, které bylo v Čechách a na Moravě odstoupeno nacistickému Německu, vykonávala do 20. října 1938 správu německá armáda. Během tohoto krátkého období došlo k postupnému ustanovení řádné německé správy a samosprávy. Principem se stalo, že na odtržená území od bývalého Československa se pohlíželo jako na integrální součást německé Říše, a proto i zde měla být správa organizována jako jinde v Německu. Oblast jižních Čech, jižní Moravy a Hlučínsko byly připojeny k již existujícím říšskoněmeckým župám. Z ostatních částí (severní Morava, severovýchodní Čechy, severní Čechy, severozápadní Čechy a západní Čechy) byla vytvořena nová říšská župa Sudety (Reichsgau Sudetenland). Německá Říše procházela v této době reformou své správní soustavy. Ta spočívala v její nacifikaci, resp. organizační úpravě tak, aby odpovídala představám nacistů o podobě a funkci správy a samosprávy. Právě říšská župa Sudety, jako nejmladší z německých žup, se měla stát v tomto směru vzorovou župou. 1. instancí státní správy se staly venkovské a městské okresy s úřady landrátů, resp. vrchních starostů. 2. instanci představovali tzv. vládní prezidenti, členění do třech vládních okresů (obvodů), a sice Opava (15 landrátů), Ústí nad Labem (20 landrátů) a Cheb se sídlem v Karlových Varech (18 landrátů). Nejvyšší stupeň pak tvořil Úřad říšského místodržitele se sídlem v Liberci. Viz Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Jan JANÁK, Jan DOBEŠ, Dějiny správy v českých zemích od počátků státu po současnost, Praha 2007, s. 402 – 404.
[3] Smlouva mezi Česko-Slovenskou republikou a Německou říši o otázkách státního občanství a opce in.: Sbírka zákonů a nařízení státu česko-slovenského (dále Sb. z. a n.), roč. 1938, částka 300 ze dne 26. listopadu 1938, s. 1165.
[4] K problematice říšské státní příslušnosti a občanství např. tyto zákonné normy: zákon o říšském a státním občanství ze dne 22. července 1913, již zmiňovaný zákon o říšském občanství ze dne 17. května 1935, zákon o ochraně německé krve a německé cti ze dne 15. září 1935, zákon o znovusjednocení sudetoněmeckého území s německou Říší ze dne 21. listopadu 1938, nařízení o nabytí německé státní příslušnosti a říšského občanství pro obyvatele Protektorátu Čechy a Morava německé národnosti ze dne 20. dubna 1939 s účinností od 16. března 1939, nařízení k regulování státoobčanských otázek ze dne 20. ledna 1942, nařízení k zákonu o říšské státní příslušnosti ze dne 25. dubna 1943, nařízení vůdce o získání německého státní občanství zapojením do německého Wehrmachtu, Waffen SS, německé policie… ze dne 19. května 1943 aj.
[5] Dne 22. listopadu 1938 byl přijat parlamentní zákon o slovenské autonomii. Od té doby se v názvu státu objevila pomlčka a oficiální název zněl Česko-Slovenská republika. Pomlčka byla užívána i v názvu armády – česko-slovenská armáda. V ostatních případech se i nadále zpravidla používal termín bez pomlčky.
[6] Smlouva mezi Česko-Slovenskou republikou a Německou říši, in.: Sb. z. a n., roč. 1938, částka 300 ze dne 26. listopadu 1938, s. 1166.
[7] Smlouva mezi Česko-Slovenskou republikou a Německou říši, in.: Sb. z. a n., roč. 1938, částka 300 ze dne 26. listopadu 1938, s. 1166 – 1167. Paragrafem 12 byla mělo být teoreticky ošetřeno inaložení se soukromým majetkem: „Osoby, které musí opustiti území Česko-Slovenské republiky nebo Německé říše, protože bylo tak žádáno v § 2, jakož i optanti, kteří přeloží do 31. března 1940 své bydliště do státu, pro který optovali, smějí s sebou vzíti veškeré movité jmění, které měli v den podepsání této smlouvy, a nebudou povinni platiti za to žádné dávky. Vyjímají se z toho hotové peníze, cenné papíry a sbírky, které pro vývozní stát mají zvláštní historický nebo kulturní význam; projednání těchto věcí se vyhrazuje zvláštní dohodě.“ Viz Smlouva mezi Česko-Slovenskou republikou a Německou říši, in.: Sb. z. a n., roč. 1938, částka 300 ze dne 26. listopadu 1938, s. 1169.
[8] Smlouva mezi Česko-Slovenskou republikou a Německou říši, in.: Sb. z. a n., roč. 1938, částka 300 ze dne 26. listopadu 1938, s. 1167.
[9] Tamtéž, s. 1168.
[10] V případě osob, které do doby přijetí prohlášení o opci nedosáhly věku 18 let, za nezletilé starší 18 let u nichž byly podmínky pro zbavení svéprávnosti, nebo za osoby zbavené svéprávnosti nebo konečně osoby svěřené prozatímní péči, vykonával opci jejich zákonný zástupce, a to i v případě, že sám neměl právo opce. Obdobně v případě vdaných žen, které nemohly samostatně optovati, se vztahovala manželova opce na manželku. To přirozeně neplatilo v případě soudního zrušení manželství. Viz Smlouva mezi Česko-Slovenskou republikou a Německou říši, in.: Sb. z. a n., roč. 1938, č. 300 ze dne 26. listopadu 1938, s. 1168 – 1169.
[11] Alfred BOHMANN: Das Sudetedeutschen in Zahlen, München 1959, s.134.
[12] Výnos Vůdce a říšského kancléře ze dne 16. března 1939 o Protektorátu Čechy a Morava in.: Sb. z. a n., roč. 1939, částka 75 ze dne 16. března 1939, s. 375.
[13] Viz např.: „Naučit národ vládnout zbraněmi znamená dát mu patřičné vzdělání v tomto směru. Kdyby staří Římané nerekrutovali Germány do své armády, tak ti by nikdy neměli možnost stát se skutečnými vojáky a nakonec zničit své původní učitele… Musíme proto říci kategorické NE na české aspirace na vytvoření národní armády, i kdyby mělo jít jen o zárodek armády. Češi jsou servilní pokud jsou neozbrojení, ale stávají se nebezpečně arogantními, když je jim povoleno nosit uniformu. Během dvaceti let nezávislého Československa jsme měli spoustu příležitostí se o tom přesvědčit. Místo, aby Československo orientovalo svou diplomacii na co nejtěsnější styky s Německem, což by byla jediná rozumná politika, tak Češi zkoušeli udělat z Prahy – což je vskutku jedno z významných měst Evropy – jakýsi střed vesmíru.“ Viz Monology ve Vůdcově hlavním stanu 1941 – 1944, Praha 1995.
[14] http://www.fronta.cz/dotaz/ceske-jednotky-na-strane-nemcu.

Autor: Bc. Jan Juřena