Právo obviněného předkládat důkazy v trestním řízení

Ten, kdo byl obviněn z trestného činu (obviněný) nebo ten, kdo je podezřelý ze spáchání trestného činu, má právo na obhajobu, a to už v přípravném řízení, tj. obvykle při vyšetřování policejním orgánem. Jednou ze součástí tohoto práva je vyhledat a předložit důkaz (nebo důkazy) svědčící v jeho prospěch, tedy zejména prokazující jeho nevinu. Ze zásady presumpce neviny vyplývá nutnost, aby to byla obžaloba, kdo nese na svých bedrech v trestním řízení důkazní břemeno. Státní zástupce má v řízení před soudem povinnost prokázat vinu obviněného, resp. všechny orgány činné v trestním řízení mají postupovat nestranně a zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. řádu). Zákonodárce řečeným jistě nemyslel, že budou vyhledávány důkazy jen v neprospěch obviněného. I když státní zástupce ví, že bude prokazovat vinu, není cílem dosáhnout odsouzení obviněného za každou cenu, ale musí dozor v přípravném řízení provádět nestranně. I přesto je vhodné (v praxi spíše nutné), aby důkazy na svou obhajobu předkládal i obviněný (v součinnosti se svým obhájcem). V hlavním líčení totiž soud rozhoduje na základě jemu předložených důkazů vzhledem k tomu, že skutku nebyl přítomen (pokud by byl, nemohl by být v téže věci soudcem, viz. § 30 tr. řádu), a obrázek si tudíž musí udělat právě z předložených důkazů.

Důkazem mohou být zejména: výpověď obviněného, svědecké výpovědi, znalecké posudky a výslech znalce, věci a listiny důležité pro trestní řízení, ale i jakékoli jiné důkazy, zkrátka vše, co může přispět k objasnění věci (§ 89 odst. 2 tr. řádu). Ačkoli mají orgány činné v trestním řízení povinnost objasňovat i bez návrhu stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede (§ 2 odst. 5 tr. řádu), pokud by byly předloženy důkazy pouze státním zástupcem, může dojít k tomu, že soud na základě převahy pro obviněného nepříznivých důkazů dojde k názoru, že skutek se stal tak, jak předkládá obžaloba a rozhodne o vině. Důkazy ve prospěch obviněného nemusí sloužit jen k prokázání neviny, ale případně i k prokázání polehčujících okolností, ke kterým soud přihlédne při stanovení druhu trestu a jeho výměry.

V hlavním líčení by měl soud provést navržený důkaz, tj. např. vyslechnout svědka, přečíst předloženou listinu apod. Pokud tento důkaz neprovede, měl by toto rozhodnutí řádně zdůvodnit. Ústavní soud vytvořil už ustálenou judikaturu, ve které opakovaně zdůrazňuje nutnost odůvodnění rozhodnutí o nepřipuštění důkazu navrženého obviněným, resp. obhajobou. Např. ve svém nálezu č. III. ÚS 3320/09 ze dne 18.3.2010 uvádí: „Zásadám spravedlivého procesu vyplývajícím z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.“

Autor: Mgr. Ing. Jana Staňková