Ještě navrácení k souběhu výkonu funkce statutárního orgánu a pracovního poměru

Ráda bych se v tomto článku krátce vrátila k judikátu Nejvyššího správního soudu z prosince roku 2010, kde soud vyslovil závěr, že i v oblasti správně právních vztahů se projevují následky zaměstnávání vlastních statutárních orgánů.

Konkrétně rozhodnutím č.j. 3Ads 119/2010-58 ze dne 9.12.2010 se Nejvyšší správní soud vyjádřil k situaci, kdy statutární orgán společnosti je zároveň jejím zaměstnancem a přitom se jak druh práce podle uzavřené pracovní smlouvy tak i obsahová náplň výkonu funkce statutárního orgánu podle zákona či zakladatelského dokumentu shodují. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že taková pracovní smlouva je absolutně neplatná a proto nemůže v její souvislosti zaměstnanci vznikat účast na nemocenském pojištění. Se závěrem, že překrývání druhu práce sjednaného v pracovní smlouvě s povinnostmi statutárního orgánu, je-li zaměstnanec zároveň tímto statutárním orgánem, způsobuje absolutní neplatnost pracovní smlouvy, se setkáváme v judikatuře Nejvyššího soudu. Bohužel v reálném prostředí obchodních společností se stále ještě setkávám s pracovní smlouvou jednatele na pozici „ředitel“ apod., a aniž by oněm jednatelům byla známa rizika.

Závazek k výkonu funkce statutárního orgánu (případě člena, jde-li o kolegiální orgán) je závazkem osobní povahy, a to ať už má jít o jednání jménem společnosti navenek či jednání dovnitř společnosti. Specifické úpravě odpovídá i úprava odpovědnosti statutárního orgánu za škodu, která, jak praví obchodní zákoník, nemůže být smluvně omezena či dokonce vyloučena. Naproti tomu ustanovení zákoníku práce pohlíží na odpovědnost zaměstnance odlišně, s omezeními. Není možné statutárnímu orgánu přiznat ochranu jako zaměstnanci.

Vrátím-li se zpět k názoru nyní potvrzenému i Nejvyšším správním soudem, není důvod, pro který by společnost nemohla člena svého statutárního orgánu zaměstnat. Ovšem vždy na pracovní pozici, která při faktickém výkonu práce nebude zasahovat do práv a povinností statutárního orgánu. Do nálezu ústavního soudu ze dne 12.března 2008, je-li dán souběh, je pracovní smlouva absolutně neplatná a účast na důchodovém a nemocenském pojištění nevzniká od počátku. Nejvyšší správní soud v daném případě posuzoval, zda byl zaměstnaný jednatel v období roku 2006 jako zaměstnanec účasten na nemocenském pojištění, přičemž došel k závěru, že pro shora popsaný souběh nebyl. Dle zmíněného nálezu Ústavního soudu publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 116/2008 Sb. mohou být pracovně právní úkony od 14.4.2008 pouze relativně neplatné. Neplatnosti se bude dovolávat ten, kdo je takovým úkonem dotčen.

Ministerstvo práce a sociálních věcí zveřejnilo na svých internetových stránkách stanovisko, ve kterém potvrzuje, že závěru soudů „se přizpůsobila správní praxe orgánů sociálního zabezpečení a daňové správy“. Nicméně dodává, že „nepřipravují orgány sociálního zabezpečení a daňové správy kontrolní akci zaměřenou na to, zda u statutárního zástupce nebo člena statutárního orgánu, který vykonává ve společnosti zároveň činnost v pracovním poměru, jsou náplně činnosti v obou případech důsledně odlišné, jak to vyplývá z požadavku judikatury.“ Do budoucna by měli být členové statutárních orgánů opět nemocenského pojištění účastni.

Lze uzavřít, že výše zmíněné a judikované následky zaměstnávání vlastních statutárních orgánů byly posléze ovlivněny jak zrušením účasti statutárních orgánů na nemocenském pojištění, tak i zásahem Ústavního soudu do úpravy neplatnosti pracovně právních úkonů. Následovat může i rozhodnutí o ústavní stížnosti právě proti předmětnému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Počkejme tedy i na toto rozhodnutí.

Autor: Mgr. Pavla Bobková