Několik poznámek k závaznosti soudní judikatury v českém právu

Český právní řád patří do tzv. kontinentálního právního systému, který je na rozdíl od angloamerického právního systému, charakteristický svou psanou formou. Soudní rozhodnutí v kontinentálním právním systému je aktem aplikace práva, kdy soudce konkrétní případ podřazuje pod obecnou právní normu.

Judikát se tak odlišuje od precedentu v angloamerickém právním systému common law, kde soudní rozhodnutí, které řeší případ dosud právními normami neupravený, má normativní (normotvorný) význam, a je tak obecně závazné pro další rozhodování v obdobných případech.

Precedens je tak na rozdíl od judikátu pramenem práva. V českém právním řádu judikáty tedy nemají na rozdíl od precedentů normotvornou povahu a neplatí, že by nižší soudy byly při svém rozhodování judikaturou vyšších soudů formálně vázány.

„Přestože je soudce podle ústavy ČR vázán pouze zákonem, s ohledem na požadavek právní jistoty, nepochybně platí (argument a minori ad maius), i vázanost požadavky plynoucími z ústavního pořádku, zejména maximy právního státu. Lze tedy důvodně tvrdit, že z postulátu vázanosti soudce zákonem nevyplývá (a contrario) bezvýhradně absence vázanosti soudní judikaturou. Vymezit však nutno míru této závaznosti, resp. podmínky, za nichž se odchýlení od převažující kontinuální a stabilizované soudní praxe nevymyká postulátům právního státu a nezasahuje takto do práva dotčených subjektů na spravedlivý proces“ ^[1].

V souvislosti s výše uvedeným nelze opomenout § 14 odst. 3 zákona 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, který říká, že Nejvyšší soud sleduje a vyhodnocuje pravomocná rozhodnutí soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení a na jejich základě v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska k rozhodovací činnosti soudů ve věcech určitého druhu. Zákon nevylučuje ani možnost soudu se od svých ustálených rozhodnutí odchýlit. Stejně jako u Nejvyššího soudu konstruuje zákon i pro jurisdikční činnost Nejvyššího správního soudu obdobný mechanismus ^[2], jehož účelem je dosažení jednotného rozhodování ve správním soudnictví.

K opomenutí judikatury vyšších soudů nižšími soudy

I když v českém právním řádu judikatura soudů vyšších stupňů není pro soudy nižších stupňů formálně závazná, nelze ji jen tak opomíjet a dovodí-li soudy nižších stupňů aplikovatelnost judikatury vyšších soudů, musí se právním názorem vysloveným v této judikatuře řídit. Soudce rovněž zvažuje aplikovatelnost relevantní judikatury vyšších soudů se zřetelem na faktory, jako jsou právní principy, ekonomické a obdobné dopady judikatury, vývoj společenských podmínek, tj. ustálenost a platnost judikatury vzhledem k daným společenským a ústavněprávním podmínkám, příp. také může zvážit správnost interpretace práva obsaženého v judikatuře z jiných důvodů.

„Pokud tedy soudce následně dovodí aplikovatelnost judikatury, musí právní názor v judikatuře vyslovený ve svém rozhodnutí použít“^[3], neboť jak uvedl Nejvyšší soud ČR „skutečnost, že soud bez vysvětlení pomine pro účastníka řízení příznivou judikaturu uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, na kterou byl tímto účastníkem výslovně upozorněn, sama o sobě významně oslabuje přesvědčivost písemného vyhotovení jeho rozhodnutí (srov. § 157 odst. 2 poslední větu o. s. ř., zde ve spojení s ustanovením § 169 odst. 4 o. s. ř.). Jde též o jev, který oslabuje předvídatelnost soudního rozhodování a zejména v rozhodovací praxi odvolacích soudů jej nelze tolerovat.“^[4]. Obdobně nedávno rozhodl též Nejvyšší soud ČR: „I když právní názory, které Nejvyšší soud České republiky zaujal v jiných právních věcech, nejsou ex lege právně závazné (aplikovatelné) na případy s obdobným skutkovým či právním základem, z nějž vzešel ten který judikát dovolacího soudu, nelze však současně ztrácet ze zřetele, že došlo-li v soudní rozhodovací praxi při řešení určité materie k judikatornímu ustálení právního názoru, je z povahy věci nezbytné, aby soudy nižších stupňů tento judikatorní posun ve své rozhodovací praxi reflektovaly a v případě, že takový právní názor nesdílejí, jej ve světle jimi pečlivě vyložené argumentace (kriticky) konfrontovaly a seznatelným způsobem (v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozhodnutí) vyložily, proč, resp. z jakého (jakých) nosného (nosných) důvodu (důvodů) nebylo lze se ve věci s obdobným skutkovým či právním základem s předmětným judikátem ztotožnit.“^[5]. Mají-li tedy soudy nižších stupňů v obdobných věcech odlišný názor od dřívější judikatury Nejvyššího soudu, mohou se v takovém případě od judikatury Nejvyššího soudu odchýlit, ale jen za podmínky, že své rozhodnutí pečlivě zdůvodní, tj. z jakého důvodu se neztotožňují s právními závěry dřívějšího rozhodnutí Nejvyššího soudu a uvést k tomuto přesvědčivé argumenty. 

Jak vyplývá z právního názoru Ústavního soudu uvedenému v nálezu IV. ÚS 451/05 ze dne 17.července 2007 ^[6], bezdůvodné opomenutí judikatury Nejvyššího soudu by mohlo nést rysy jurisdikční libovůle. V této souvislosti nelze opomenout již dřívější judikaturu Ústavního soudu, podle níž má rozhodnutí soudu „rysy jurisdikční libovůle“, a jako takové může být protiústavní, pokud se obecné soudy odchýlí od ustálené rozhodovací praxe, aniž by dostatečným způsobem vyložily důvody, pro které ustálenou rozhodovací praxi odmítají^[7]. Vydáním takového rozhodnutí, jímž by byla soudem bez jakékoliv argumentace odmítnuta konsolidovaná judikatura, lze takovýto postup soudu chápat jako vybočení z rámce pravidel řádného a spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

K opomenutí užít relevantní judikaturu se rovněž vyjádřil i Nejvyšší správní soud, který zaujal právní názor, že „jakkoli není krajský soud formálně vázán judikaturou Nejvyššího správního soudu, měl by, při řešení právní otázky, vzít v úvahu i relevantní judikaturu“ a s odkazem na judikaturu Ústavního soudu dále stanovil, „že i v případě, kdy by účastník řízení v předmětném podání na judikaturu Nejvyššího správního soudu neupozornil, měl ji krajský soud při své rozhodovací činnosti reflektovat“^[8].

Závěr

Sjednocování judikatury, se kterým souvisí i její následné ustalování, je vloženo především do rukou Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu. Judikatura nejvyšších soudů se tedy úzce dotýká rozhodovací praxe soudů nižších stupňů, které by ji měly ve svém rozhodnutí zohledňovat, neboť tuto ustálenou judikaturu pak tyto vyšší soudy aplikují v rámci své rozhodovací činnosti a nelze vyloučit, že v případě nerespektování této judikatury nižším soudem, pak rozhodnutí daného soudu zruší^[9].

Rovněž nerespektují-li nižší soudy sjednocující judikaturu Nejvyššího soudu či Nejvyššího správního soudu, aniž by byly soudem nižšího stupně zjištěny důvody pro jiný, odchylný postup a tyto důvody byly v odůvodnění rozhodnutí rozvedeny, lze takovýto postup kdy závěry soudu nižšího stupně vybočují z ustálené judikatury zcela zásadním a nepředvídatelným způsobem posuzovat za způsobilý k porušení práva na spravedlivý proces podle čl 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod, neboť takovýto postup porušuje princip právní jistoty a zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí.

Mgr. Barbora Baslíková, advokátní koncipientka

JUDr. Prokop Beneš, advokátní kancelář

Antala Staška 510/38

140 00 Praha 4

tel: +420 222 517 065

fax:+420 222 519 026

www.bcak.cz

[1] Hanuš,L. Právní argumentace nebo svévole. Úvahy o právu a právní etice. Praha: C.H.Beck, 2008, s.93

[2] § 12 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní

[3] Kühn, Z. Bobek, M. Polčák, R. Judikatura a právní argumentace, Praha: Auditorium, 2006, s. 41

[4] Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.4.2006, sp. zn. 29 Odo 551/2006

[5] Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3.12.2009, sp.zn. 30 Cdo 2811/2007

[6] Projednávaná věc byla co do skutkových tvrzení a právního posouzení zcela podřaditelná pod rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jež bylo publikováno ve veřejně dostupné Sbírce rozhodnutí. Krajský soud v Ústí nad Labem však zaujal názor zcela odlišný, Nejvyšším soudem ČR označený (byť v jiné věci) za právně nesprávný. Takový postup sám o sobě nutně by nemusil být protiústavní, neboť faktické precedenční účinky publikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR jsou v právním systému České republiky oslabeny potud, že právní názory v nich obsažené formálně nižší soudy nezavazují. Tím však není řečeno, že by judikatura Nejvyššího soudu ČR neměla svoji normativní sílu. Je totiž sice právem nižšího soudu tyto judikatorní závěry (rozumí se samo sebou, že nikoliv závěry kasačního rozhodnutí v konkrétní věci) nerespektovat a odchýlením se od nich iniciovat jejich změnu, avšak taková iniciativa - má-li být ústavně konformní - nemůže se udát mimo rámec spravedlivého procesu. (…)Chtěl-li odvolací soud v projednávané věci vskutku publikované právní názory Nejvyššího soudu ČR pominout, bylo jeho povinností pečlivě v důvodech svého rozhodnutí vysvětlit, proč se s nimi neztotožňuje a proč považuje za nezbytné tyto závěry nahradit právními názory novými. Přitom však bylo by jeho povinností uvážit, existují-li dostatečně silné důvody takový postup ospravedlňující (k tomu srov. nález IV. ÚS 613/06, dosud nepublikován, dostupný na [1] www.judikatura.cz.

[7] Nález ústavního soudu ze dne 25.11.1999, sp.zn. III. ÚS 470/1997

[8] rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19.12.2007, sp.zn. 7 Afs 205/2006

[9] viz. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.11.2002, sp.zn. 28 Cdo 1256/2002 „Protože tedy dovolací soud nesdílí shora uvedený právní názor soudu obou stupňů a vychází naopak z právního závěru z citovaného stanoviska uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, nemohl pokládat rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatele, za správný a přikročil proto ke zrušení rozsudku odvolacího soudu …“

rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16.8.2006, sp.zn. 1 Aps 2/2006-68 „Každý potenciální účastník řízení (…) má právo očekávat, že soudy budou v různých případech rozhodovat různě a v obdobných případech obdobně. Tím spíše oprávněně očekává, že krajský soud, který rozhoduje v obdobné věci, v níž již vyslovil svůj názor Nejvyšší správní soud, tuto věc posoudí ve shodě s právním názorem Nejvyššího správního soudu. Pokud krajský soud postupuje v rozporu s jeho právním názorem, porušuje tím princip právní jistoty (pro úplnost se výslovně dodává, že tyto úvahy nevylučují možnost vývoje právních názorů uvnitř samotného Nejvyššího správního soudu, a nezabývají se ani vazbami na judikaturu Ústavního soudu). Krajský soud tedy je vázán právním názorem nejen tehdy, vyslovil-li jej Nejvyšší správní soud ve zrušovacím rozhodnutí v konkrétní věci, ale je povinen se jím řídit i při rozhodování v obdobných věcech.“